Tahle Barbie je ze třetiny zvěrolékařem

Nastal čas, abych opět něco napsala do mého digitálního pseudodeníčku - což znamená, že sem něco napíšu jednou za uherský rok, když mám nápad nebo prokrastinuji. Což momentálně dělám - pustila jsem si webinář o čelistním kloubu u koní; jen abych u toho v závěru tvořila článek. Ale žádný strach, dávám si jen pauzu - ten seminář je velmi zajímavý a možná budu mít brzy jako hyperfixaci fyzioterapii pro hemelky. Nebo se mi to alespoň bude dobře učit. Protože jestliže mě něco mé celoživotní problémy se svaly kolem pánve naučily, tak je to právě to, jak je propojená s čelistí a potažmo celou držkou, a u koně, kterého přes tu držku tak trochu lidé řídí, tomu není jinak.

Ale teď už zpátky k článku, ať tu nevykecám své nově nabyté know how za pětikilo (vykecám to svému přítelovi během prvních tří minut, co ho uvidím, protože můj jazyk lásky je sdílení naprosto obskurních informací o zvířatech. A pak to taky povím svým kamarádům a až budu někde ovíněná na akci, tak asi úplně všem do vzdálenosti 300 metrů)

Pokud se k tomuto článku nějakým záhadným způsobem dostane někdo z veteriny - ahoj, právě jsem dokončila druhák a jeho letní semestr byl docela dobrý. Poprvé za celou dobu studia jsem měla pocit, že bych k tomu možná mohla stíhat i práci a volný čas a párkrát jsem se dokonce i nudila, takže jsem si zvládla i vymyslet výzkum, který bych ráda vedla (nestane se to - možná? Muž mě v tom velmi podporuje a myslí si, že je to cool).  

Mimo zápočtový týden jsem snad každý týden měla prostor jít jezdit na koni - tím se odškrtává jedno z nejdůležitějších políček. Každý týden totiž zvládnu díky tomu, že vidím svého milého a že se motám okolo koní (a pokud se mi nějaký den na kuchyňské lince zjeví mango, je to úplně nejlepší). Taky jsem se během pauzy po zimních zkouškách odměnila Star riderem, kterého jsem chtěla asi od jedenácti let, co jsem SSO začala hrát. Od té doby tam hromadím koníky a outfity a plním questy a jsem velmi spokojená. A taky ho občas hraji s Feruškou (posílám pozdravy <3). Takže je jasné, čím jsem trávila čas před spaním. A dokonce se mi podařilo nastřádat dost energie na to, abych zvládla po škole cvičit. Což v prváku šlo v zimě, ale v letňáku s anatomií můj den vypadal asi jako vstát, dojet do školy, být ve škole, dojet ze školy, učit se anatomii, udělat protokoly, jít spát. 

Teď každopádně byla nejtěžší asi zkouška z mikrobiologie? 
Nebyla jsem z ní upřímně moc nadšená, ale udělala jsem ji velmi brzy, protože jsem chtěla co nejdelší prázdniny a neexistovala pro mě varianta, že ji budu opakovat v srpnu. Původně jsem si věřila, že se ji naučím za pár dní, protože 90 otázek nic není, s fyziolou jsem za den hravě dala 25 a ještě jsem si šla večer malovat. Ani za ****, to se tak strašně blbě pamatovalo. Erysipelothrix rhusiopatiae (raději ani nekontroluji, jestli jsem to napsala správně) bude strašák do konce života. 

Pak následovala výživa a základy veterinární péče, ale na ty jsem se docela vykašlala (ale na moji obranu, viděla jsem to všechno aspoň jednou a dalo se to). A vlastně jsem šla na předtermín ze zootechniky, což doporučuji, protože už v prváku a na výjezdech se toho dost dozvíte a vždycky tam něco napíšete, i když se na to budete učit chvilku.

A jako poslední jsem si dala ochranu zvířat. Upřímně - možná mi v některých ohledech přišla horší než mikrobiologie. Minimálně v tom, že se mi fakt těžko orientuje v zákonech a vyhláškách, ještě hůře si je pamatuji a prosila jsem o pomoc střídavě všechny právně vzdělané kamarády a příbuzenstvo kolem sebe. Čímž jim chci poděkovat za trpělivost a dát jim vědět, že se nás nakonec neptali na přesná data, od kdy nesmí být primáti a jiná divoká zvířata v cirkusech. Jo, a tohle taky byla zkouška, po které jsem doslova zkolabovala a teď se cítím jako stereotypní viktoriánská slečna. (a je pěkně trapné, že hned po anatomii a histole jsem jela hopsat na drumce a běhat po lesích, a z letošního roku se vzpamatovávám ještě teď, kdy už dva týdny prázdninuju a pojídám ovoce)

Jinak se mi letos dále podařilo udělat růžovou (měla být třpytivá, ale to už mi přišlo jako nevkus) roztomilou prezentaci o herpesvirech koní, sehnat si chirurgické nástroje abych se mohla učit zašívat pomeranče, vzkřísit zraněnou myšku a nasbírat spoustu lipového květu. Ten také doporučuji, na čaj až budete mít zimní kašlíček. 

To je vše, co bych k tomu řekla <3 tento typ článku se tu objeví ještě několikrát, až do mých státnic, o čem budu psát později, to fakt nevím. Možná budu následovat našeho pána a spasitele Herriota a začnu sepisovat nějaké komické zážitky.

Be 

Úlovky z deníku 5 - Setkání s Davidem

Tě péro, bambíno!

A tak je tu (prozatím) poslední díl mých úlovků, jupí! Následující úryvky jsou z 13. 11. 2022, konce mého prvního deníčku, ale popisují události, jež se udály od 6. 9. toho roku. Druhý deníček jsem dokončila teprve před pár dny, a tak se jej chystám číst nejdříve až za rok. Přece jen je ještě relativně aktuální. Pamatujte si, že pro čtení starých deníčků platí pravidlo, jež se dá matematicky vyjádřit přímou úměrností: čím starší je zápis, tím větší bolest, utrpení a cringování způsobí. A my chceme tu největší možnou bolest, protože jsme masochistické bestie [bestyje].

Jak jsem minule slíbila, dnes si zakončíme kapitolu jménem David ♥ Bude kratší, chtěla jsem jí totiž věnovat dostatek prostoru, který si zaslouží.

Sýr

Milovat Tě je snadné.

Došlo mi to, když jsem Ti celý zbytek léta sbírala a sušila květiny.

Když mi fialkový nádech stmívání připomínal Tvoji tvář.

Když mi Tvé polibky chutnaly jako pomněnky.

Milovat Tě je osvobozující.

Uvědomila jsem si to, když sis opřel čelo o mé a pomalu usínal.

Když jsi se mnou seděl v naprostém tichu a dlouze se mi díval do očí.

Když jsem cítila Tvůj úsměv, zatímco jsi nořil svůj obličej do mého trička.

Milovat Tě je uzdravující,

Protože z toho nemám strach,

A protože mě to nebolí.

Úlovky z deníku 4 - Hrnec

Tě péro, bambíno!

Vítám Vás u předposledního dílu této série. Zatím to velice nadějně vypadá, že konečně po dlouhé době dokončím nějaký projekt, který časově vyžaduje víc než jen jeden večer u počítače. Kdo by to byl tušil, že sebe samu stihnu ještě letos takto mile překvapit.

Tentokrát se držíme v časové ose od srpna do října 2022. Dnešní úryvek je o začátku nové životní kapitoly jménem "Domča". Původní zápis popisuje, jak jsme se seznámili, jak jsme si padli do oka, jak proběhlo naše první rande a následně i psychologický rozbor mých rozhodnutí, která byla vyžadována a měla velkou váhu. Pohodlně se usaďte, čeká Vás totální slaďárna. Možná proto mám od března letošního roku problémy se žaludkem a doktoři stále neví proč. Protože ještě pořád trávím tuhle totální slaďárnu. Kdo by to byl tušil, že mi zdravej vztah zkurví žaludek. Holt nic nemůže být na 100 % perfektní.

Úlovky z deníku 3.5 - koncert Aurory

Tě péro, bambíno! 

Jak jsem slibovala, jsou zde další úryvky z mého deníku, tentokrát však věnované speciálně Auroře Aksnes a jejímu koncertu, který se udál 22. 6. 2022. Chronologicky se tedy odehrál mezi kapitolami o Medvědovi, tato dvě témata mi ale přišla natolik rozdílná, že jsem se je rozhodla oddělit. 

Hodnotím plemena koní část 4.

Opět prokrastinuji od učení se fyziologie. Tak tady máte další hodnocení.

Všechno je opět samozřejmě nadsázka, všichni koně jsou krásní, chytří, úžasní a zaslouží si lásku. Já si jen ráda rýpnu. 

1. Clydesdale - 5/10

Nijak extra mě nezaujal. Ani špatný, ani zajímavý, prostě kůň. Akorát velký.

2. Welsh cob - 10/10

Tohle jsou chonkeři, co se mi fakt líbí, a klidně bych si je všechny vzala a adoptovala, protože jsou opravdu roztomilí. Jako tohle je jedna z forem ideálního koně, za mě. To je třeba nejvíc koňovitý kůň.

3. Americký shetlandský pony - 1/10

Tohle plemeno je reálně výkřikem o pomoc - nebo výkřikem, že nevíš, co s penězma. Wtf. Proč bys tohle prostě dělal. Ježíšikriste.

4. Norik - 7/10

Za prvé je v mých očích zachraňuje má víceméně pozitivní zkušenost s nimi, zadruhé je v mých očích zachraňuje fakt, že mají v Rakousku jejich puntíkatou variantu, tak mi přijdou aspoň trochu zajímaví. Cute.

5. Holštýnský kůň - 2/10

Němci jsou asi fakt posedlí teplokrevníky, ale reálně ještě nevyprodukovali žádné plemeno, které by bylo zajímavější něčím jiným, než že vysoko skáče, takže si celá Evropa díky tomu může poměřovat penis v tom, komu koník přeskočí víc barevných tyček nad sebou. /affectionate samozřejmě /všechny urážky myšleny v Minecraftu

6. Percheron - 10/10

Tohle je třeba tažný kůň, který se mi extrémně líbí. Nevím, cítila bych se s ním bezpečně, velice ho cením, je fakt S-tier herka.

7. Exmoor pony - 7/10

Protože už straší i v Česku, tak se k nim vyjádřím jen tak, že jsou roztomilí - docela.

8. Orlovský klusák - 5/10

Jako je možná docela krásný, ale vypadá, že má třeba 0,5 IQ. Ale zase mu nechci křivdit, třeba má 1 IQ, ale u zrovna závodního koně tohoto typu bych moc inteligence neočekávala. Meh. Hezkých bílých koníčků je sice plno, ale ne každý si zaslouží plný počet bodů.

9. Americký klusák - 3/10

Další takový. Můj názor automaticky znáte. Nevím, můj typ koně to úplně není. Jakože jo, mám zkušenost s křížencem klusáka, a ten byl zlatý, ale jedna vlaštovka jaro nedělá. Zajímavý jako chleba s máslem.

10. Konik - 6/10

Pro ty, co neví, tak tohle má být jakože tarpan vyšlechtěný nazpátek - což asi celkem cením. Jen je to poník, a to prostě cenit nedokážu, na to mám asi moc vysoké ego nebo tak. 

Tahle Barbie má stetoskop

Bleska ještě stále žije a ještě stále se drží na stejné škole.
Tak píšu další report, pro jistotu ještě před zkouškovým. To proto, aby mi pak bylo trapné ty zkoušky nezvládnout a vyletět z nich, protože o mně už pár random lidí z internetu ví, že jsem budoucí dogtor. Prosím, oceňte mou slovní hříčku. 

A až budete mít někdy pocit, že se ve škole učíte o hovnech, vzpomeňte si, že jedna z mých zkouškových otázek je doslova faeces. A upřímně bych si ji strašně moc chtěla vytáhnout, protože hádejte co, na tohle mám další sbírku přiblblých slovních hříček, a když si uvědomím, že už to dneska fakt už nezachráním a to F dostanu, tak to aspoň začnu na zkoušející sypat. Když už mě mají vyrazit, tak aspoň jako hvězdu.

I would rather die standing than live kneeling.

Nicméně mi bylo řečeno, že tento semestr bude lepší než ten minulý. Upřímně mi to přijde srovnatelné s minulým zimákem, ale budu věřit dalším pověrám, a to, že letňák je úplně nejlepší.

Jak nad tím tak přemýšlím, možná že je tento semestr přece jen trošku lepší, nakonec o víkendu nedělám zpravidla nic, nebo aspoň nic moc převratného. Překvapuje mě, že jsem minulý rok byla mnohem víc přemotivovaná a tak, a teď mi přijde, že se tak nějak vyhořele plácám v režimu "naučím se jen na cvika a udělám protokol a jdu spát v osm". Je teda pravda, že jsem do mého dosavadního studia fyziologie vrazila fakt hodiny a hodiny, ráno, odpoledne, večer, ani najíst jsem se pomalu nestihla. Původně jsem totiž chtěla jít na předtermín, jako největší celebrita. 18.12., měla jsem to úplně nalinkované, dokonce jsem si rozplánovala, kdy se budu jakou otázku učit - ale záhy jsem zjistila, že pro klid své duše si to asi všechno budu muset zopakovat ještě třeba třikrát. Takže jsem si raději dala termín na začátku ledna. Kamarádčina spolubydlící mě teda nedávno přesvědčovala, že se na fyziolu naučila za sedm dní (a na patmorfu dokonce za tři dny, s tím, že přes semestr na těch cvikách prakticky nic produktivního nedělala), ale takový madman asi nakonec nebudu - ačkoliv za to má dotyčná můj obdiv, protože mně by z toho asi cvaklo.

Musím se ale pochlubit, že jsem velmi spokojená s kruhem, do kterého jsem se na tento semestr zapsala. Jo, sice mám volný pátek a prakticky i pondělí a platím za to krví středou, kdy jsem ve škole od rána do osmi do večera - ale krom toho, že můžu už ve čtvrtek spát ve svojí milované posteli, tak jsem si v kruhu našla dvě kamarádky. Minulý kruh byl sice v pohodě, ale nemyslím si, že jsem tam poznala někoho, s kým bych si opravdu sedla? A tady jsem vytvořila jakousi svatou trojici, kterým budu z pracovních důvodů tady na blogu říkat třeba Fialka a Peluška. Vlastně jsme v průběhu podzimu utvořily čtveřici, protože si Peluška adoptovala fenku z útulku a upřímně  mi pokaždé zlepší den, když ji vidím. Jo, pro ty, co neví, můžeme si do školy vodit zvířata B) Abych ale dokončila myšlenku, Fialka a Peluška mi takzvaně zvýšily welfare. Každé ráno si můžu s někým upřímně popovídat o tom, jak se mám, mám tu někoho, s kým se můžu učit a obědvat a kdo za mnou přiběhne, aby mě pozdravil a naopak - já můžu za někým doběhnout a pozdravit ho a být ve svém živlu. Obě jsou strašně zajímavé, kreativní, úžasné, šikovné a spousta dalších hezkých věcí. Je to ten typ lidí, vedle kterých můžete sedět v tichosti a stejně to bude vibení, a stejně tak si můžete spolu utahovat z věcí a vyprávět příběhy a ukazovat výrobky. Mám je fakt moc ráda a jsem za ně hrozně vděčná, opravdu jsem si nakonec vybrala nejlepší možný kruh, jaký jsem mohla.

Každopádně, aby tento článek měl i nějaký přínos pro případné čtenáře z mojí školy.

Učte se na zápočet z etologie dřív, než den předem, jakože fakt. Já to totiž neudělala, protože zaprvé jsem si řekla, že budu veterinář behaviorista, dokonce jsem si přečetla nějakou zahraniční publikaci o feromonoterapii zvířat - tak přece mě nezkosí blbý zápočet; zadruhé, pročítala jsem si ty sesbírané otázky a jedna z nich byla například "co je to generalizovaná úzkost". Nad tím ani nemusím dvakrát přemýšlet, protože v tomto bodě jsem asi chodící tahák nebo nevím. 

No, a šli jsme psát test, a hádejte co, sice ještě nevím výsledek, ale tak na 80% ho nemám a dost určitě se u pročítání mých odpovědí cvičící hodně nahlas zasmála. Fakt, že jsem prošla anatomii i histolu a všechny průběžné zápočty z fyziologie, ale pohořela jsem na psychologii zvířátek, mi skutečně srazil hřebínek. Kdybych byla kohout, tak mě uklovou. (Aspoň něco si z té etologie pamatuju, možná).  
Tímto se loučím, a jdu se učit, pro změnu ekologii
Bé

Hodnotím plemena koní část 3.

Tady Bleska s dalším hodnocením plemen koní, protože mi to přijde jako vrchol zábavy a protože tím třeba nějakým záhadným způsobem vzdělám lidi o tom, jaká plemena existují.

1. Lusitano - 8/10

Není to úplně můj typ koně, nejsem taková princezna ani nemám pocit, že by Arwen byla postava, se kterou nějak extra souzním, abych na takovém koni jezdila, ale musím uznat, že barvy a hřívu mají hezké. I just think they're neat.

2. Americký curly - 8/10

Ok, tak dneska třeba nebudu taková negativní a kritická pí*a jako obvykle :D Curlyové mě vždy fascinovali, protože krom toho, že jsou barevní a kudrnatí, tak jsou ještě hypoalergenní (nějaký výzkum naznačuje, prý, že to je kvůli tomu, že jim v chlupech chybí jeden protein, který by tu reakci vyvolal, ale pokud vím, tak se to pak už nějak dál nezkoumalo).

3. Tennessee walking horse - 7/10

Bod jde dolů za ten název plemene, protože ačkoliv nejspíš nemám dyslexii, tak je pro mě bolest to napsat. Ačkoliv ráda tvrdím, že si mimochodníky nejedu, tak pokaždé, když nějakého vidím, tak jsem stejně jakože "uu ten je krásný". Ale samozřejmě to neznamená, že bych podporovala big lick, operace ocasů nebo podobné barbarské praktiky, které se týkají jejich chovu. Možná, že ani nechci podporovat chovy, ale to je příliš radikální myšlenka, kterou nejspíš nemůžu vyslovit. (opět zdravím všechny milovníky koní, kteří tvrdí, jak své zvíře mají rádi, ale pak békají, když je veřejnost proti koním na olympijských soutěžích, protože je to zkrátka nehumánní <3)

4. Normandský kob - 9/10

Ok, ten je zajímavý. A chonky. A roztomilý. Tomu dávám body. Víc mě nezajímá.

5. Falabella - 0/10

Prostě ne. Radši sekačku na trávu. Ne. Ani ty blbé puntíky jí v mých očích nepomohly, ne. To není validní zvíře prostě.

6. Saddlebred - 10/10

Asi budu nucena pozměnit své předchozí tvrzení, že si nejedu mimochodníky, protože s každým dalším to pokaždé vyvrátím. Dost možná si prostě jen nejedu ty soutěže okolo, nevím, přijdou mi prostě dementní a asi ani ne jako soutěže a prostě ugh. Taky jsem byla kdysi na tiktoku (už ho nemám, na to si moc cením své pozornosti, které už tak mám po málu) a byla jsem svědkem debaty, zda jsou některé z těchto soutěží rasistické, protože jezdkyně se tam převlékají za Arabky. Každopádně, tento koník je fakt krásný a kdybych žila v Am*rice, tak jsem první, kdo si ho pořídil.

7. Hafling - 5/10

Nemám z haflingy zkušenost, takže můžu jen dedukovat, že to prostě bude poník s poníkovským chováním a asi bych ho na jízdárně nechtěla, i když by mi výškově pasoval, fakt nevím. Dneska budu hodná, tak mu dám pět bodů.

8. PRE - 8/10

Nemám španělskou klávesnici (a andaluský kůň je prý nesprávný název), tak vám to dávám ve zkratce. Každopádně, je to takový lusitano, akorát že lusitano je z Temu a tento koník je ze Sheinu. Mně barokní plemena obvykle přijdou docela hezká a tento má fakt pěkný krk a tak. Tak vyfásne taky hezké hodnocení.

9. Shirský kůň - 4/10

Obrovský, ale také obrovsky nepraktický. Víte, co to musí být, to zvíře obstarat? Kolik sena sežere, kolik ovsa potřebuje, kolik vody? Jak by řekl můj milý, dvoumetrový kůň, při dnešní ekonomice, mr*á ti?

10. Rocky mountain horse - 10/10

Vy to nechápete, ale tohle je ta desítka mezi koňmi. Já jsem jimi posedlá. (Ano, opět mimochodník.) Hlavně protože jsem, jak jste již mohli poznat, marnivá husa, a ti koně mají hezkou barvu. Ale pozor, oni pro ta zbarvení mají speciální gen, protože se té barvě říká silver (potom je to silver black, silver bay, podle podkladového zbarvení, na ryzácích to bohužel není vidět).

11. Criollo - 11/10

Práce umění, příroda si vyhrála. Nebo teda, možná že člověk si jakože vyhrál, ale to je jedno. Strašně se mi líbí stavbou těla a barvou, přijde mi to jako takový jihoamerický padělek quartera. Teď si je prohlížím na pinterestu. A přemýšlím, že půjdu rovnou napsat mému zmiňovanému milému, jestli si pořídíme criolla. 

(jen tak mimochodem, na tohle se ho ptám pokaždé, když vidím nějaké zvíře a jsem si dost jistá, že až se budeme dívat na dokument o dinosaurech, zeptám se ho, jestli si nechce pořídit třeba stegosaura.)

12. Hannoverský kůň - 4/10

Totální tragédie. Aspoň v něčem jsem konzistentní, a to v tom, že nemám ráda teplokrevníky. Nic mi neprovedli, jen jsou zkrátka nudní, i kdyby měli deset tisíc barviček.

Úlovky z deníku 3 - Medvěd

 Tě péro, bambíno!

Jsme u třetího dílu těch největších, nejsmutnějších, nejvtipnějších a nejsilnějších slintů z mého deníku! V dnešní části se budeme zaobírat několika kapitolami v časovém rozmezí od května do srpna 2022. Hlavním tématem bude můj tehdejší poměr s osobou, o které budu z důvodů anonymity hovořit jako o "Medvědovi". Mezi kapitolami o něm je vložená ještě jedna kapitola o koncertu Aurory Aksnes (protože deník je veden chronologicky), rozhodla jsem se mu však věnovat samostatný článek, medvěd-free zónu pro mou milovanou Auroru. Nyní jdeme bručet!

Hodnotím plemena koní část 2.

 Tady Bleska. 

Já popravdě ani nevím, kolik bude mít tohle částí, ale chce se mi prokrastinovat, protože mě nebaví se učit fyziologii. Tady máte odkaz na první část. A upozornění, že mám všechny koně stejně ráda a žádným z nich neopovrhuji a je to jenom vtip (ale některé mám holt raději).

1. Irský tinker - 10/10

Abych nezačala tak černě jako minule, tak tohle je naprosto pop*či plemeno, a to nejen proto, že je Feruška chová na Howrse. Jsou strašně krásní, správně chonky, rostou jim vousy, mají zajímavé barvy když se genetika rozhodně být štědrá, a nemusí být ani tak vysocí, což je pro nás lidi co nemají ani metr šedesát docela důležité. Protože já se chci cítit důležitě, že řídím tažného koně, ale v momentu, kdy to zvíře měří v kohoutku víc jak já, tak to pro mě začíná být problém.

2. Německý jezdecký pony - 3/10

A nyní by mohl započít můj rant na holčičky z bohatých rodin co si koupí prvního koně a první sedlo a pak se k vám chovají jak k podkoním, protože vy ty peníze holt nemáte a musíte si to ježdění odpracovat. Ale svoji zahořklost si tu budu raději ventilovat až se odstěhuji ze Zlínského kraje, aby si to náhodou někdo nespojil se sebou. Každopádně - vypadá to jako malý teplokrevník, je to drahé, a v momentu, kdy vážíte víc, jak třicet kilo, je to sekačka na trávu.

3. Appaloosa - 11/10

Je to westernové plemeno, takže opět budu neobjektivně vychvalovat, duh. A je mi jedno, že má vidět bělmo a že má řídké žíně a tohle všechno, před narozením je vždycky jako kinder vajíčko (pokud vím, tak dodnes se dědičnost jejich zbarvení úplně neprozkoumala?) a je trippy. Miluju matku přírodu za to, co dokázala vyčarovat za barvičky. 

4. Knabstrupský kůň - 8/10

Jo, je to teplokrevník a ty úplně nemusím, nicméně - vypadá elegantně a má appaloosí zbarvení. Takže taková pastva pro oči takzvaně. Hlavně se mi jako malé líbil ten příběh o nich, že matka prvních knabstrupských koníků byla doslova vykoupená z jatek. To mě chytlo za srdíčko.

5. Hucul - -10/10

Ano, je to opravdu v záporných číslech, protože k tomuto zplozenci pekla se nehodlám dále vyjadřovat. To je reálně jediný kůň, co se mnou i po sedmi letech jezdectví prorazil plot. Ačkoliv koně fyzicky nejsou schopni být zlomyslní, protože na to mají příliš málo vyvinutý frontální lalok (zdravím průměrné milovníky koní, co seřežou zvíře za zvířecí chování, posílám otrávené pusinky a doufám, že jednou schytáte kopyto do žeber <3) - tak věřím, že jo, tito jsou tohoto chování prostě schopní.

6. Marwari - 9/10

Ah yes, baví mě dělat tuhle encyklopedii plemen koní. Zbožňuju tyto ušaté indické koníky, můj vnitřní hippík z nich má hroznou radost vždy, když je někde vidí vyfocené. Reálně mi je líto, že se nechovají v Česku - nebo o tom aspoň nevím. 

 

7. KWPN - 7/10

Na teplokrevníka je fakt krásný. To je reálně jediný teplokrevník, kterého bych třeba zvážila. Aji mrkev bych mu dala za to, jak je krásný. Nic víc k nim říct nemůžu, protože drezura mě nebaví a parkuru nefandím.

8. Trakénský kůň - 2/10

Bod za to, že je kůň. Druhý je nevím za co. Zase jim nechci křivdit, třeba jsou fajn a spolehliví a tak, ale mně prostě přijdou jenom jako basic bitches, co dobře skáčou.

9. Americký miniaturní kůň - 1/10

Když řekli "malé koníky ľúbí Boh", nepocítila jsem. Jo, jsou možná barevní a roztomilí, ale mají tunu zdravotních problémů a prostě nevím, ovce jsou třeba efektivnější ve spásání trávy. A taky se většinu času tváří jako viktoriánské dítě umírající na černý kašel.

10. Lipicán - 6/10

Jo, tomuto výrazně pomohlo že je správně nabúchaný. Kdybych byla princezna, tak bych ho třeba brala. Nic moc mi neříká, ale jistě si zaslouží lásku.

Úlovky z deníku 2 - Bouře

Tě péro, bambíno!

Jak jsem již slíbila, je zde pokračování mých úlovků z deníků, které si vedu. Tentokrát jsem čerpala stále z prvního deníku, od konce března 2022 až do půlky dubna 2022. Je to sice relativně krátký časový interval, nicméně se v něm stalo hodně. Rozchod, úleva, znovuobjevení libida (kvůli jehož nedostatku jsem se původně rozešla, mimo jiné důvody) a úžasný pocit svobody. Zpočátku to bude dost bitter, ale nelekejte se, ono se to zlepší <33

Hodnotím plemena koní část 1.

 Tady Bleska.

Budu hodnotit plemena koní. Je to moje oblíbená kratochvíle. Prosím všechny lidi, kterým třeba ještě nebylo deset a vezmou si to osobně, už jenom protože jejich milovaný školní koníček je třeba moravský teplokrevník - já miluju koně celým srdcem, tohle je nadsázka, každé zvíře je jedinečné a úžasné. Pokud teda není moravský teplokrevník. Berte to jen jako vtip <3 Každý koník si zaslouží spoustu lásky.

1. Anglický plnokrevník - 2/10

Tohle zvíře je naprostý psychopat. Reálně nesouhlasím s tím, aby se chovali dál, protože ti koně jsou jako na pervitinu, ale žádný nemají. Ty dva body jsou za to, že občas mají nějaké zajímavé genetické barevné variace (dominant white) a že je to taková živá formule.

2. Arab - 1/10

Zaprvé. Foukne na něj vítr a umře. Zadruhé, jeho rodiče jsou bratranci. Zatřetí, bojí se sám sebe. Začtvrté, je prostě na rovno ošklivý. Nevím, prostě mě netáhnou plnokrevníci. Jo, a taky má jiný počet bederních obratlů, než normální koně, což je další informace z anatomie kterou musím nosit v palici a to mě bytostně s*re.

3. Quarter horse - 1000/10

V mých očích naprosto dokonalý kůň, správně chonky, správně osvalený, pro mě většinou tak akorát vysoký. Quarteři mají hrozně moc tvarových a barevných variací, dalo by se z jejich hřbetu střílet z kulometu a stejně to budou mít úplně v paži. Reálně bych za takové zvíře prodala ledvinu. Možná ze mě taky mluví moje komplexy z toho, že mám malý zadek, tak si to chci kompenzovat koněm, který má v plemenném standartu velkou pr*el.

4. Shetland - 1/10

Čisté zlo. Víte, proč jsou tak dlouhověcí? Protože je Satan nechce zpátky.

5. American paint horse - 1000/10

Další perfektní kůň. Kůň mého srdce je paint horse. Miluju je. Strakáčci. S dobrou povahou. Pro jednoho každého z nich bych se zabila, klidně bych skočila do hluboké vody, a to mám fobii z vody a když jsme byli u moře, tak jsem doslova stála na místě u břehu a klepala se. 

6. Shagya arab - 0/10
Arab z aliexpressu. Ne, ani to, že je to bílý koníček mu nepomůže.

7. Akhal-teke - 10/10
Překvapuje mě samotnou, že to říkám, ale to plemeno je úžasné. Vypadají, že právě vylezli z Berghainu. Jako být Grimes, tak si takového koně strčím do klipu. Vrchol designu.

8. Morgan - 11/10
Abych taky pořád nebyla jen kritická. Morgani se mi líbili vždycky. Mám strašně ráda jejich barevné možnosti a stavbu těla, jsou elegantní ale pořád mají v sobě takovou zvláštní chonkovitost. A mají krásné hlavy. Klasicky si moc mimochodníky a podobně nejedu, ale morgani jsou fakt zajímaví. 

9. Moravský teplokrevník - 1/10

Bod za to, že je z Moravy. Dala bych i bod za to, že je to kůň, ale bohužel mě existence tohoto plemene ničí na tolik, že jim ho prostě neuznám. Ze Slovácka stejně není pokud vím, takže mě to netrápí.

10. Fríský kůň - 3/10

Jo, jsou pěkní a vypadají emo, ale jejich rodokmen opsal kruh, takže vyexpirují tak za týden. A protože I aM nOt LiKe OtHeR gIrLs I'm probably just autistic tak jsem nikdy moc nepochopila tu obsesi jimi. 

Plot twist

 Ola, tady opět Bleska.

Zde je slíbený plot twist z minulého článku. Jakoby veterina už nezpůsobila sama o sobě pořádný obrat, tak se k tomu připojilo ještě tohle. Předpokládám, že těch pár lidí, co čte tento článek, mě nějakým způsobem zná - nejspíš z mého blogískového působení když jsem měla dvanáct nebo tak. Nebo když jsem malovala koníčky na DeviantArt. No, každopádně většina mě má asi zafixovanou jako člověka, který miluje zvířata, což je stále pravda a nadále bude. A jako lesbu.

A tady je příběh o tom, jak vám Bleska zheteráčila.

V nějakém bodě mého života jsem si začala uvědomovat (family friendly verze je ta, že jsem nad tím meditovala, kdo mě zná víc, tak ví, že family friendly verze mého sebeobjevování se prostě neexistuje), že se mi možná líbí nějaká úzká množina mužů. Zpravidla teda elfové a Na'vi. Obecně mi došlo, že to, jak vnímám muže, je úplně odlišné od toho, jak vnímám ženy - co si budem, ženy jsou atraktivní snad vždy. Už jsem i slyšela jednoho gaye říct, že je mu líto, že není hetero. Takže tolik k tomu. U mužů ale to, že jsou nějak přitažliví, většinou vidím po tom, co na ně mám nějakou výraznou emoční vazbu, a předtím jsou mi volní. A i tak jsem se nikdy do žádného nezamilovala, jen jsem byla schopná usoudit "jo, můj kamarád je asi celkem pěkný, dneska mu to sluší". Ale tady jsem skončila. Protože aby mě člověk fakt pořádně přitahoval a abych si ho pustila blíž k tělu, na to ho musím milovat. Takže takový začarovaný kruh.

Jednou mě teda napadlo, to bylo někdy v zimě zhruba, že si na tinderu otevřu možnost swipování u mužů. Bylo to i z části proto, že se mnou pár typeček předtím zametlo podlahu takovým způsobem, že jsem si řekla, že to možná zkusím naopak a vylezu ze své ulity, že to třeba bude i lepší. Tldr; nebylo. Většina konverzací pohořela už ze začátku, protože já jsem emocionální křehká srnečka disney princezna lesní víla - lidi, co mi rovnou psali, jak by si mě odnesli do postele, mě tím od sebe nadobro odpudili. Párkrát jsem vedla i zajímavý rozhovor, ale stejně to nikam nevedlo, a většinou se z toho nakonec vyklubal nějaký red flag, přes který nejel vlak. Například, že dotyčnému vadilo, že mám mužské kamarády - těch mám spoustu celý život. Nikdy mezi námi k ničemu nedošlo, tak jako nikdy k ničemu nedošlo s mými ženskými kamarádkami. No, a pak jsem to teda nechala být s tím, že na to kašlu. Jeden z těch borců, se kterým jsem prohodila pár slov, mě však nějakou dobu uháněl. A protože vypadal jak Aragorn, tak jsem si řekla, že s ním nakonec teda půjdu na čaj.

Tady byl háček - to rande nebylo špatné. Došla jsem tam po cvikách z piteven, v den, kdy jsem měla na sedm, takže jsem vstávala 5:30 a opravdu jsem neměla čas ani dýchat, natož se nějak upravit a namalovat. Ale Aragorn byl ze mě nadšený? Docela pěkně jsme si povídali. Splňoval všechny ty pomyslné boxíky, které bych u partnera chtěla mít odfajfkované. Jakože je třeba feminista, aspoň trochu se vyhýbá masu, má rád umění, nepije a podobné vílí koniny. Šli jsme pak ven ještě jednou. A teď opravdu nevím, jestli to bylo tím, že se na mě Arathornův syn v mezičase prostě vysral, nebo jestli jsem z něj podvědomě cítila, že pro mě není vhodný - ale večer jsem pak došla na byt a řekla svému spolubydlícímu, že jsem fakt nakonec asi lesba nebo nevím. Ale že prostě i když ten člověk je hrozně příjemný, tak já měla asi reálně větší chemii se svačinou po přednášce. Že k Aragornovi necítím vůbec nic, ani to, že bychom měli být kamarádi. Taky si teď úplně nevzpomenu, co mi na to spolubydla tehdy řekl, nebo spíš, jak to přesně formuloval - ale bylo to něco na způsob, že v momentu, kdy to bude ten správný člověk, který má stejnou hloubku jako já, tak bude vlastně úplně jedno, jestli splňuje všechny odrážky nebo ne. Tak jsem mu poděkovala za uklidnění a šla jsem si dál hledět svého.

Nějakou dobu jsem teda existovala opět v mém šneččím domečku.

A pak jsem jednou v pátek dojela z Brna domů a šla navštívit kamaráda, u kterého se chlastalo. A byl tam ještě jeden kamarád, kterého jsem předtím nějakou dobu neviděla, interagovali jsme spolu jenom na akcích a mimo to nic. Ten kamarád se mě toho večera jakožto zvěromedika zeptal, jestli jsou koně fakt tak vadná zvířata, nebo ne. A ve mně něco snaplo. (Můžu mluvit o zvířatech? O mojí největší hyperfixaci? Kámo, já můžu mluvit o KONÍCH???!!!) Ta duha nad hlavou zhasla, najednou jsem se viděla v závoji u oltáře a pak u plotny s třema dětma, co mě tahají za zástěru. To je nadsázka, až tak delulu nejsem. Ale jo, stačilo mi, že si se mnou povídal, a něco hluboko ve mně se probudilo. A ano, je naprosto nádherný a celá jeho duše je nádherná a je vysoký a vtipný a chytrý a všechno okolo, ale mně si získal tímto.

Hned jak jsem v pondělí na bytě spatřila moji milovanou drahou kamarádku, tak jsem na ni vysypala ty hrozné noviny, které jsem nikomu jinému tehdy ani neřekla. Tak vyhuškaná jsem z toho byla. 

I have a crush. On a MAN.

Zkušená kamarádka mě uklidnila, že je to určitě takový ten týdenní crushík, horn storm, řekněme, a že se to prostě přežene a že bude pokoj, ať nějakou dobu počkám. Že to bude lepší. Ne, nebylo, mé pocity jen zesílily a cloumalo to se mnou tak moc, že jsem myslela, že mi je zas patnáct. Protože takto se mnou ještě nikdo nezamával ani v těch patnácti. Takže kamarádka usoudila že jsem pěkně v pí*i že bych měla mého chábra zkusit sbalit, pokud tomu bude otevřený. 

A pak začal poměrně komický příběh, kdy jsme se s R navzájem oťukávali a balili, ale ani jeden z nás neměl dojem, že by po něm ten druhý jel (nebo jako měl, ale žili jsme oba s pocitem, že to není moc pravděpodobné). Takže já jsem se ho ptala, co by byl třeba za kytku a jaký je jeho oblíbený dinosaurus ano jsem neurodivergentní jak jsi to poznal a on se mě ptal na moje oblíbené číslo a barvu a oba jsme to asi brali jako běžný druh rozhovoru co spolu lidi vedou. Reálně jsem si v nějakém bodě začínala říkat, že ok, tak z toho teda asi nic nebude, ale aspoň mám nového, fakt dobrého kamaráda. 

Ne, má to happy end. V dubnu to dopadlo tak, že jsme se domluvili na venek, a ten venek byl na louce u lesa, a bylo to asi nejkrásnější rande, co jsem kdy zažila (ale měla jsem strašně debilní boty, takže mě pak skoro týden otravovaly puchýře). Dali jsme se dohromady ještě ten den a bylo to strašně pěkné a strašně přeslazené a strašně kytičkové a přesně takto jsme i zůstali a úspěšně zvyšujeme glykémii všem našim kamarádům. Vyprávění jsem pochopitelně musela osekat o všechno drama okolo a všechny osobní věcíky, které nepatří na internety, ale byla to docela jízda, bez uzdečky a bez třmenů na rezavé pološílené kobyle co není obsednutá a bojí se vlastního stínu a uši nosí zásadně přilepené k hlavě. Ale já jsem docela schopný jezdec, takže jsem v tomto stavu zajela těžkou drezurní úlohu. Jo, ta kobyla je arabský kůň. Nebo anglický plnokrevník nebo moravský teplokrevník nebo podobný psychopat. To samozřejmě vůbec není útok na majitele těchto majestátních zvířat, já jen nechápu proč si domů pořizovat sociopata, když vám už jeden nejspíš velí v práci, ale o tom budu mluvit jindy pokud mě za to mezitím neudupou desetiletí milovníci arabských koní.

Každopádně, tohle je příběh o tom, jak se ze mě oficiálně stal bisexuál/?pansexuál? 

Jediné, co mě na tom mrzí, je že přijdu o hezké barvičky lesbické vlajky, to mě fakt bolí u srdíčka. Doufám, že někdo v následujícím desetiletí vymyslí zelenou bi vlajku.

Jsem z 1/6 veterinář!

Dobré dopoledne přeji,

po dlouhé době se ozývá Bleska, která má tolik převratných life updatů (postupně je v jiných článcích vysypu), že sa z teho všeci pos*rete. Takové plot twisty nejsou ani v tureckých telenovelách.

No nicméně, proč jsem se tak dlouho neozvala - byla jsem přijata na veterinu v Brně. Což znamená jeden velký rachot a bohužel to nejsou drumce.

Samozřejmě, nemůžu sem napsat všechny své dojmy a zážitky. Ale můžu se podělit aspoň o některé, a třeba na tento článek narazí nějaké další chuďátko, které si chce splnit životní sen a být veterinářem - takže bude o něco připravenější než já.

Ta škola je velmi náročná. A když říkám, že náročná, tak to myslím tak, že většinu času opravdu prosedíte na zadku nad knihami. Obzvláště nepříjemné je to ze začátku, kdy máte ještě předtím xy měsíců volno po maturitě a nejspíš ten mozek zatěžujete maximálně drogami, takže vůbec není připravený na to, že budete najednou každý den číst a vstřebávat nové informace o kravičce, koníčkovi, ovečce, prasátku, pejskovi a kočičce. 

Najednou před vás v anatomii předhodí scapulu a vy se na ní musíte naučit každou chujovinu, co z ní trčí. A co hůř, ani ze začátku nevíte, co se vlastně všechno z toho Najbrta máte učit, takže sedíte nad tisíc stránek dlouhou mega knihou a přepisujete si na papír i to, že lopatka je skloněná pod nějakým úhlem. Tak jsem strávila první týden anatomie, pak mi došlo, že je to neefektivní a stejně si to nepamatuju. Takže naštěstí jsem postupně nějak zjistila, co všechno je potřeba vědět a co všechno je využitelné. Ale pořád je těch informací strašná tuna. Postupně se přidají svaly, i se svými odstupy a úpony. Fakt doporčuju si to kreslit, dívat se na videa, dívat se na svého psa nebo koně nebo činčilu nebo nevím. Mně hodně pomohlo si všechny vrstvy (kosti, svaly, cévy, nervy...) překreslit na průsvitné papíry, secvaknout je a vlastně mi to takto na sebe navazovalo a překrývalo se to. A protože mě vždycky bavilo kreslit si zvířátka do sešitů, hřálo mě u srdíčka aspoň to, že teď mě za to nikdo nezjebe jako na gymplu. Jo, a jen tak mimochodem, až se budou brát cévy a nervy a vy se podíváte na tu spoustu provázků a budete jakože "nah, to nemusím umět všechno" - jo, musíte. (Popravdě v mých silách opravdu nebylo si všechny ty informace pamatovat. Však jsem si taky u zkoušky vytáhla arterii iliacu internu a měla jsem z toho E s vykřičníkem) Co se týče mozku a s tím spojených strašáků - já osobně jim věnovala spoustu času. Jeden víkend jsem prostě strávila nad nervovou soustavou a upřímně, strašně mi to pomohlo. Tuhle kapitolu se asi z Najbrta tolik neučte - je to tam hodně roztahané, protože borec učebnici sice napsal krásně, ale je to reálně jak barokní literatura. Jakože občas dekódovat ty květnaté popisy toho, co vlastně dělá jedna arterie, to mi dalo zabrat. König je v tomto ohledu zpracovatelnější. Silně doporučuji se to učit průběžně, ze cvika na cviko, je to bolest, ale ušetří vám to slzičky o zkouškovém, protože 1200 stran nových informací za pár týdnů fakt nezandáte ani kdybyste v kuse frčeli na Adderalu. To leda tak uvidíte shadow figures potom, ale místo lidských siluet to budou kočičky.

Histologie - tu jsem dělala nadvakrát, protože jsem jela na Darkshire a fakt se mi nechtělo učit histolu na festivale. Takže jsem si ji dala tak týden po anatomii s tím, že růžové kolečka na růžovém pozadí se už nějak našrotím - a jo, praktickou jsem fakt uměla pěkně, ale teoretickou část jsem musela opakovat. Naštěstí ji mám, dodělávala jsem si ji teď a docela dobré. A aaspoň to mám všechno pořádně uchycené v hlavě. Možná, nevím, uvidíme. Tady jsem se učila spíš jen na průběžné testy, neměla jsem moc kapacitu dělat histologii průběžně.

Protože - další věc, protokoly. Protokoly ze všeho, z biofyziky, z chemie, z biochemie, a tak dál, je toho hodně. Jo, a taky jsou protokoly z fyziologie. Fyziologie, jáj. Tam jsem se taky musela učit průběžně - na druhou stranu mi to pak zachránilo zadek před zápočtem, který zkosil docela dost lidí. Je teda pravda, že mi před ním celkem cvaklo a byla jsem schopná se nabouchat 300 stran textu za snad dva dny, na syrovo, bez kafe, bez čehokoliv. Občas mám dojem, že jsem psychopat. Ale abych fyziologii nekřivdila, mně celkem bavila, je logická, ty informace na sebe navazují, dají se odvodit, já jsem docela neurodivergentní jedinec a tímto mě zabavíte na dlouhé hodiny. 

Je toho strašně moc, co bych takto mohla vyprávět, ale asi se to ani nevleze do jednoho článku, protože kdo by to četl. Nebo možná udělám pokračování, nevím. Co se týče volného času - pokud máte dobrý time management, nějaký se určitě najde. Já stíhala docela v pohodě skoro každý den cvičit a jezdit jednou týdně na koni. Orienťák teda musel jít bokem a kreslení a psaní taky, ale upřímně jsem na to neměla energii ani kapacitu. Co už bylo horší - socializování se; opravdu jsem přes semestr kafíčkovala s někým tak pětkrát, hodně mi pomáhalo mít spolubydlící z gymplu, které už jsem znala. Protože popravdě, říjen pro mě byl asi nejhorší období v životě, které jsem probrečela - nesedla mi asi změna prostředí (Zlín - Brno je pro mě velký rozdíl a já fakt těžce nesu větší města a necítím se v nich ani dobře, ani doma), nesedlo mi najednou to obří množství učiva a diametrálně odlišný přístup vyučujících, než jaký je na střední škole. A taky jsem měla spoustu morálních dilemat ohledně veterinární medicíny, která jsem si sama v hlavě musela pořešit. No, a taky jsem skoro nikoho v Brně neznala a nebýt právě mých spolubydlících a pár kamarádů, co se v Brně tak nějak vyskytovali taky, tak bych to asi zabalila. Plus se teda do toho děly další stresující věci, ale ty už jsou asi osobnější. Ale to jsem odbočila trochu - co se týče té socializace, taky jsem úplně přes týden nechodila na pivo ani nekalila. Ne, protože bych na to neměla čas. On by se našel, holt bych třeba jednou nešla běhat nebo bych šla spát později. Ale mám kamarády ve Zlíně. A muže ve Zlíně. Takže jsem chtěla kalit s nimi, a pokud teda mám o víkendu trajdat, tak se přes týden prostě musím učit co to jde.

Tohle je taky velký shoutout to my significant other - který přežil, že jsem se vedle něj x hodin v tichosti učila nebo jsem se u nich doma vždy zjevila, až když jsem si za den sjela deset otázek. A který taky přežil, že jsme se přes semestr vždy viděli jen o tom víkendu (už jen protože jsem nafasovala nevyhovující rozvrh a tím pádem školu i v pátek), kdy jsem byla totálně vyflusnutá (a usunula u jeho oblíbeného filmu). A taky mě samozřejmě extrémně podporoval, když mě sžíral můj imposter syndrome, protože ten mám fakt kolosální a nedaří se mi s ním úplně něco dělat. Takže většinu času osciluju mezi "joo, jsem totální bomba raketa a budu nejlepší veterinář ve střední Evropě" a "ze mě bude řezník tak akorát". Takže ještě jednou, thank you to my man. A taky jsem hrozně vděčná mým kamarádům a rodině, kteří mi všemi možnými agresivními způsoby zvyšovali sebevědomí a věřili ve mě, když já v sebe ne, protože bez nich bych byla taky v háji. Třeba mi posílali fotky koťátek a byli jakože "děláš to pro ně, oni tě potřebujou" - efekt to mělo. Taky asi pomohlo že jsem se docela dost modlila k Artemis a Apollovi. Jo, a Furčin Albert mi taky píchl, shoutout to Albert. 

Ještě jedna věc, než tohle veledílo zakončím, v případě, že se tohle dostalo k nějakému vyhuškanému studentovi, co právě sere kostky z anatomie - dá se to zvládnout. Asi to bude nepříjemné, v dost případech, ale zvládla jsem to i já - mám neléčené ADHD (tak na 99%, jen ještě nemám papír od toho) a stresuje mě tuna věcí, které nemůžu nijak ovlivnit - a přežila jsem to a zajebala všechny zkoušky v závěru. Najděte si dobrý support systém a nějaký čas na sebe. Ať vám z toho nepřecvakne, protože budete daleko užitečnější veterinář, co prolezl s Ečkama, než veterinář, kterému z toho přecvaklo. 

Hodně štěstí <3