Tuto esej jsem napsala někdy minulý rok v rámci hodin českého jazyka. Snažila jsem se vše vysvětlit jasně a zároveň zachovat "laickou" úroveň, protože paní profesorka, které se tento výtvor dostal do rukou, je křesťanka, a já měla obavy, aby mě za něco takového neoběsila na růženci. -Bety
***
Pro někoho možná naděje v lepší zítřky, pro někoho trest do konce života. 15. května 2019 byl v Alabamě podepsán zákon, jenž ve státě na jihovýchodě USA zakazuje uskutečnit potraty, a to i bez ohledu na to, zda těhotenství vzešlo ze znásilnění či z incestu. Jedinou výjimkou je pouze stav ohrožující život matky. Důvod? Dle obhájců je právo na život nenarozeného dítěte nadřazeno všem ostatním právům a každý život je cenným, posvátným darem od Boha (aspoň tak uvádí alabamská guvernérka Kay Iveyová, jež zákon podepsala).
Je tedy evidentní, že tento zákon vychází především z křesťanského přesvědčení - koneckonců, je tomu tak u mnoha jiných zákonů a pravidel. Osobně nic proti křesťanství ani jakémukoliv jinému náboženství nemám, naopak si myslím, že jsou zapotřebí. Každý člověk by měl v něco věřit, ať už v sebe, v Boha, nebo třeba v Poseidóna, když je libo. Co mi ale nepřipadá v pořádku, je kvůli náboženství omezovat a v mnohých případech i doslova ničit životy ostatních. Pojďme si postupně projít všechny důvody, proč je tento zákon jeden z nejhorších nápadů, jaké kdy vzešly z politických řad (a že jich není málo).
21. století nám dává neuvěřitelné množství nových možností. Všem se nám dostává kvalitního vzdělání, a narozdíl od našich předků máme v mnohých ohledech svobodu volby. Můžeme se svobodně rozhodnout, jak chceme pracovat, kde chceme bydlet, nebo s kým chceme strávit zbytek života. Nikdo, naprosto nikdo nemá právo o těchto věcech rozhodovat za nás. V Americe, ale i zde v Evropě, platí rovnoprávnost mezi pohlavími. Ať už jste žena, nebo muž, běloch, nebo černoch, heterosexuál, nebo gay, všichni jsme si rovni a naše slovo má stejnou sílu, stejnou váhu. Zní vám to jako perfektní harmonie, ideální svět? Co když vám ale povím, že tento systém má jednu malou chybičku? Jednu docela velkou chybičku, vlastně celkem enormní chybu? Se zavedením nového zákona přichází alabamské ženy o právo rozhodovat o svém vlastním těle. Pokud je ženě odmítnuta jakákoliv lékařská péče, ať už vytržení zubu, operace slepého střeva, nebo snad interrupce, automaticky tím žena ztrácí kontrolu nad svým tělem, protože rozhodnutí za ni učinil někdo jiný.
Možná se teď pobuřujete nad tím, že jsem malé embryo přirovnala k zubu a ke slepému střevu. Vlastně se vám ani nedivím, ale ve finále, když se podíváte na fotografie šestitýdenního embrya, které měří 2-4 milimetry, je o něm vcelku těžké smýšlet jako o živé bytosti. Proč zrovna šestitýdenního? Protože miniinterrupce se provádí do šestého týdne, kdy žena již ví, že je gravidní, a kdy se může rozhodnout, zda dítě chce, či nikoliv. Potraty od šestého týdne se dělají pouze pokud dojde k vážným zdravotním komplikacím. Rozhodně to nefunguje tak, že by se žena v sedmnáctém týdnu těhotenství rozhodla, že dítě vlastně nechce, že půjde na potrat a radši si koupí štěňátko.
Ačkoliv je náš svět na vysoké úrovni, a v rámci možností zde vládne mír, nikdo nám nemůže zaručit 100% bezpečí, a ženám už vůbec ne. V USA každý rok narostou čísla obětí, u kterých došlo k sexuálnímu obtěžování či znásilnění, průměrně o 300 tisíc lidí, a to počítáme pouze případy ohlášené policii! Ve skutečnosti jich je mnohem více, protože ne každý dostane odvahu požádat o pomoc. Považte, kolik lidí si projde traumatem, kolik let se s tím musí vypořádávat, mnohdy až do konce života. Je pro vás tato představa hrozná? Může být ještě horší. Představte si, že žena v důsledku znásilnění otěhotní. Představte si, že pod srdcem nosí výsledek strašlivého aktu, na který do konce života nezapomene. Představte si, že až se dítě narodí, navždy jí bude připomínat onen osudný den, kdy bylo počato. Myslíte si, že takové dítě by mělo se svou matkou pevné pouto, a celý život by od ní přijímalo nehynoucí lásku, jakou přijímají jiné děti od svých rodičů? Myslíte si, že tato žena by dokázala opět žít svým spořádaným životem, jako předtím? To těžko.
Dalším závažným důvodem, proč jít na potrat, může být zjištění, že dítě se s vysokou pravděpodobností narodí postižené. Mnohdy se ani nemusí jednat o život ohrožující postižení, přesto však může rapidně ztížit život jak samotnému dítěti, tak rodičům. Mám na mysli především případy Downova syndromu, Turnerova syndromu, ale i těžký autismus nebo retardaci. Mnohdy mohou být postižené děti v takovém stavu, že si ani neuvědomují vlastní bytí, vlastní existenci. A pokud toho přece jen schopny jsou, trpí celý svůj život, protože nikdy nemůže být plnohodnotný a protože jsou až do své smrti plně odkázány na rodiče. Matky, které se z těchto důvodů rozhodly pro potrat, jsou často považované za zbabělé a sobecké. Jenže nalijme si trochu čistého vína - jak se musí cítit milující matka, když ví, že její dítě nemá budoucnost a celý život bude odkázáno na péči ostatních? A jak se musí cítit samotné dítě?
Možná by mnozí mohli namítnout, že ať už je odůvodnění interrupce jakékoliv, vždy existuje i jiná cesta, a to dětské domovy. Takoví lidé si ale neuvědomují, že po celém světě je v dětských domovech 140 milionů dětí! To je neuvěřitelné číslo. A bohužel, jen vcelku malé procento dětí se z nich dostane. Adopce dítěte je totiž nesmírně zdlouhavý a komplikovaný proces, který může zabrat i desítky let. Děti mnohdy zůstanou v takovýchto ústavech až do dovršení dospělosti. Jen s obtížemi si můžeme představovat, jaké to pro ně je, vyrůstat bez rodičovské lásky, bez opravdového domova a rodiny, u které by našly svoje zázemí.
Vím, že celé toto téma je vážné a nešťastné, zároveň mi ale připadá velmi důležité o něm mluvit. Nejde tu jen tak o ledajaký zákon, ale o lidskou svobodu a životy. Lidé mohou považovat interrupci za vraždu a genocidu, už ovšem nehledí na konkrétní případy, které k ní ženu donutí. Život je jedinečný a neuvěřitelně kouzelný. Jakou má ale cenu, když jeho “nositel” pouze trpí? Proč přivádět na svět nového člověka, když víme, že se bude trápit až do své smrti? Nebyla by to od nás krutost?
Všechny ženy by měly mít právo rozhodovat jak o svém těle a životě, tak i o tom, zda přivedou svého potomka na svět, či nikoliv. Měly by mít nárok na potrat, bez ohledu na svou víru či příslušnost. Pokud jim ho odepřeme, uděláme v pokroku obrovský krok dozadu.
Zdroje: https://www.aktualne.cz, https://www.irozhlas.cz/, https://slideplayer.cz - Oldřich Svoboda, https://www.rainn.org/, https://www.sancedetem.cz/, https://cs.wikipedia.org/, https://www.hopeandhomes.org/, https://adoption.com/,