Jsem z 1/6 veterinář!

Dobré dopoledne přeji,

po dlouhé době se ozývá Bleska, která má tolik převratných life updatů (postupně je v jiných článcích vysypu), že sa z teho všeci pos*rete. Takové plot twisty nejsou ani v tureckých telenovelách.

No nicméně, proč jsem se tak dlouho neozvala - byla jsem přijata na veterinu v Brně. Což znamená jeden velký rachot a bohužel to nejsou drumce.

Samozřejmě, nemůžu sem napsat všechny své dojmy a zážitky. Ale můžu se podělit aspoň o některé, a třeba na tento článek narazí nějaké další chuďátko, které si chce splnit životní sen a být veterinářem - takže bude o něco připravenější než já.

Ta škola je velmi náročná. A když říkám, že náročná, tak to myslím tak, že většinu času opravdu prosedíte na zadku nad knihami. Obzvláště nepříjemné je to ze začátku, kdy máte ještě předtím xy měsíců volno po maturitě a nejspíš ten mozek zatěžujete maximálně drogami, takže vůbec není připravený na to, že budete najednou každý den číst a vstřebávat nové informace o kravičce, koníčkovi, ovečce, prasátku, pejskovi a kočičce. 

Najednou před vás v anatomii předhodí scapulu a vy se na ní musíte naučit každou chujovinu, co z ní trčí. A co hůř, ani ze začátku nevíte, co se vlastně všechno z toho Najbrta máte učit, takže sedíte nad tisíc stránek dlouhou mega knihou a přepisujete si na papír i to, že lopatka je skloněná pod nějakým úhlem. Tak jsem strávila první týden anatomie, pak mi došlo, že je to neefektivní a stejně si to nepamatuju. Takže naštěstí jsem postupně nějak zjistila, co všechno je potřeba vědět a co všechno je využitelné. Ale pořád je těch informací strašná tuna. Postupně se přidají svaly, i se svými odstupy a úpony. Fakt doporčuju si to kreslit, dívat se na videa, dívat se na svého psa nebo koně nebo činčilu nebo nevím. Mně hodně pomohlo si všechny vrstvy (kosti, svaly, cévy, nervy...) překreslit na průsvitné papíry, secvaknout je a vlastně mi to takto na sebe navazovalo a překrývalo se to. A protože mě vždycky bavilo kreslit si zvířátka do sešitů, hřálo mě u srdíčka aspoň to, že teď mě za to nikdo nezjebe jako na gymplu. Jo, a jen tak mimochodem, až se budou brát cévy a nervy a vy se podíváte na tu spoustu provázků a budete jakože "nah, to nemusím umět všechno" - jo, musíte. (Popravdě v mých silách opravdu nebylo si všechny ty informace pamatovat. Však jsem si taky u zkoušky vytáhla arterii iliacu internu a měla jsem z toho E s vykřičníkem) Co se týče mozku a s tím spojených strašáků - já osobně jim věnovala spoustu času. Jeden víkend jsem prostě strávila nad nervovou soustavou a upřímně, strašně mi to pomohlo. Tuhle kapitolu se asi z Najbrta tolik neučte - je to tam hodně roztahané, protože borec učebnici sice napsal krásně, ale je to reálně jak barokní literatura. Jakože občas dekódovat ty květnaté popisy toho, co vlastně dělá jedna arterie, to mi dalo zabrat. König je v tomto ohledu zpracovatelnější. Silně doporučuji se to učit průběžně, ze cvika na cviko, je to bolest, ale ušetří vám to slzičky o zkouškovém, protože 1200 stran nových informací za pár týdnů fakt nezandáte ani kdybyste v kuse frčeli na Adderalu. To leda tak uvidíte shadow figures potom, ale místo lidských siluet to budou kočičky.

Histologie - tu jsem dělala nadvakrát, protože jsem jela na Darkshire a fakt se mi nechtělo učit histolu na festivale. Takže jsem si ji dala tak týden po anatomii s tím, že růžové kolečka na růžovém pozadí se už nějak našrotím - a jo, praktickou jsem fakt uměla pěkně, ale teoretickou část jsem musela opakovat. Naštěstí ji mám, dodělávala jsem si ji teď a docela dobré. A aaspoň to mám všechno pořádně uchycené v hlavě. Možná, nevím, uvidíme. Tady jsem se učila spíš jen na průběžné testy, neměla jsem moc kapacitu dělat histologii průběžně.

Protože - další věc, protokoly. Protokoly ze všeho, z biofyziky, z chemie, z biochemie, a tak dál, je toho hodně. Jo, a taky jsou protokoly z fyziologie. Fyziologie, jáj. Tam jsem se taky musela učit průběžně - na druhou stranu mi to pak zachránilo zadek před zápočtem, který zkosil docela dost lidí. Je teda pravda, že mi před ním celkem cvaklo a byla jsem schopná se nabouchat 300 stran textu za snad dva dny, na syrovo, bez kafe, bez čehokoliv. Občas mám dojem, že jsem psychopat. Ale abych fyziologii nekřivdila, mně celkem bavila, je logická, ty informace na sebe navazují, dají se odvodit, já jsem docela neurodivergentní jedinec a tímto mě zabavíte na dlouhé hodiny. 

Je toho strašně moc, co bych takto mohla vyprávět, ale asi se to ani nevleze do jednoho článku, protože kdo by to četl. Nebo možná udělám pokračování, nevím. Co se týče volného času - pokud máte dobrý time management, nějaký se určitě najde. Já stíhala docela v pohodě skoro každý den cvičit a jezdit jednou týdně na koni. Orienťák teda musel jít bokem a kreslení a psaní taky, ale upřímně jsem na to neměla energii ani kapacitu. Co už bylo horší - socializování se; opravdu jsem přes semestr kafíčkovala s někým tak pětkrát, hodně mi pomáhalo mít spolubydlící z gymplu, které už jsem znala. Protože popravdě, říjen pro mě byl asi nejhorší období v životě, které jsem probrečela - nesedla mi asi změna prostředí (Zlín - Brno je pro mě velký rozdíl a já fakt těžce nesu větší města a necítím se v nich ani dobře, ani doma), nesedlo mi najednou to obří množství učiva a diametrálně odlišný přístup vyučujících, než jaký je na střední škole. A taky jsem měla spoustu morálních dilemat ohledně veterinární medicíny, která jsem si sama v hlavě musela pořešit. No, a taky jsem skoro nikoho v Brně neznala a nebýt právě mých spolubydlících a pár kamarádů, co se v Brně tak nějak vyskytovali taky, tak bych to asi zabalila. Plus se teda do toho děly další stresující věci, ale ty už jsou asi osobnější. Ale to jsem odbočila trochu - co se týče té socializace, taky jsem úplně přes týden nechodila na pivo ani nekalila. Ne, protože bych na to neměla čas. On by se našel, holt bych třeba jednou nešla běhat nebo bych šla spát později. Ale mám kamarády ve Zlíně. A muže ve Zlíně. Takže jsem chtěla kalit s nimi, a pokud teda mám o víkendu trajdat, tak se přes týden prostě musím učit co to jde.

Tohle je taky velký shoutout to my significant other - který přežil, že jsem se vedle něj x hodin v tichosti učila nebo jsem se u nich doma vždy zjevila, až když jsem si za den sjela deset otázek. A který taky přežil, že jsme se přes semestr vždy viděli jen o tom víkendu (už jen protože jsem nafasovala nevyhovující rozvrh a tím pádem školu i v pátek), kdy jsem byla totálně vyflusnutá (a usunula u jeho oblíbeného filmu). A taky mě samozřejmě extrémně podporoval, když mě sžíral můj imposter syndrome, protože ten mám fakt kolosální a nedaří se mi s ním úplně něco dělat. Takže většinu času osciluju mezi "joo, jsem totální bomba raketa a budu nejlepší veterinář ve střední Evropě" a "ze mě bude řezník tak akorát". Takže ještě jednou, thank you to my man. A taky jsem hrozně vděčná mým kamarádům a rodině, kteří mi všemi možnými agresivními způsoby zvyšovali sebevědomí a věřili ve mě, když já v sebe ne, protože bez nich bych byla taky v háji. Třeba mi posílali fotky koťátek a byli jakože "děláš to pro ně, oni tě potřebujou" - efekt to mělo. Taky asi pomohlo že jsem se docela dost modlila k Artemis a Apollovi. Jo, a Furčin Albert mi taky píchl, shoutout to Albert. 

Ještě jedna věc, než tohle veledílo zakončím, v případě, že se tohle dostalo k nějakému vyhuškanému studentovi, co právě sere kostky z anatomie - dá se to zvládnout. Asi to bude nepříjemné, v dost případech, ale zvládla jsem to i já - mám neléčené ADHD (tak na 99%, jen ještě nemám papír od toho) a stresuje mě tuna věcí, které nemůžu nijak ovlivnit - a přežila jsem to a zajebala všechny zkoušky v závěru. Najděte si dobrý support systém a nějaký čas na sebe. Ať vám z toho nepřecvakne, protože budete daleko užitečnější veterinář, co prolezl s Ečkama, než veterinář, kterému z toho přecvaklo. 

Hodně štěstí <3