Ola, tady opět Bleska.
Zde je slíbený plot twist z minulého článku. Jakoby veterina už nezpůsobila sama o sobě pořádný obrat, tak se k tomu připojilo ještě tohle. Předpokládám, že těch pár lidí, co čte tento článek, mě nějakým způsobem zná - nejspíš z mého blogískového působení když jsem měla dvanáct nebo tak. Nebo když jsem malovala koníčky na DeviantArt. No, každopádně většina mě má asi zafixovanou jako člověka, který miluje zvířata, což je stále pravda a nadále bude. A jako lesbu.
A tady je příběh o tom, jak vám Bleska zheteráčila.
V nějakém bodě mého života jsem si začala uvědomovat (family friendly verze je ta, že jsem nad tím meditovala, kdo mě zná víc, tak ví, že family friendly verze mého sebeobjevování se prostě neexistuje), že se mi možná líbí nějaká úzká množina mužů. Zpravidla teda elfové a Na'vi. Obecně mi došlo, že to, jak vnímám muže, je úplně odlišné od toho, jak vnímám ženy - co si budem, ženy jsou atraktivní snad vždy. Už jsem i slyšela jednoho gaye říct, že je mu líto, že není hetero. Takže tolik k tomu. U mužů ale to, že jsou nějak přitažliví, většinou vidím po tom, co na ně mám nějakou výraznou emoční vazbu, a předtím jsou mi volní. A i tak jsem se nikdy do žádného nezamilovala, jen jsem byla schopná usoudit "jo, můj kamarád je asi celkem pěkný, dneska mu to sluší". Ale tady jsem skončila. Protože aby mě člověk fakt pořádně přitahoval a abych si ho pustila blíž k tělu, na to ho musím milovat. Takže takový začarovaný kruh.
Jednou mě teda napadlo, to bylo někdy v zimě zhruba, že si na tinderu otevřu možnost swipování u mužů. Bylo to i z části proto, že se mnou pár typeček předtím zametlo podlahu takovým způsobem, že jsem si řekla, že to možná zkusím naopak a vylezu ze své ulity, že to třeba bude i lepší. Tldr; nebylo. Většina konverzací pohořela už ze začátku, protože já jsem emocionální křehká srnečka disney princezna lesní víla - lidi, co mi rovnou psali, jak by si mě odnesli do postele, mě tím od sebe nadobro odpudili. Párkrát jsem vedla i zajímavý rozhovor, ale stejně to nikam nevedlo, a většinou se z toho nakonec vyklubal nějaký red flag, přes který nejel vlak. Například, že dotyčnému vadilo, že mám mužské kamarády - těch mám spoustu celý život. Nikdy mezi námi k ničemu nedošlo, tak jako nikdy k ničemu nedošlo s mými ženskými kamarádkami. No, a pak jsem to teda nechala být s tím, že na to kašlu. Jeden z těch borců, se kterým jsem prohodila pár slov, mě však nějakou dobu uháněl. A protože vypadal jak Aragorn, tak jsem si řekla, že s ním nakonec teda půjdu na čaj.
Tady byl háček - to rande nebylo špatné. Došla jsem tam po cvikách z piteven, v den, kdy jsem měla na sedm, takže jsem vstávala 5:30 a opravdu jsem neměla čas ani dýchat, natož se nějak upravit a namalovat. Ale Aragorn byl ze mě nadšený? Docela pěkně jsme si povídali. Splňoval všechny ty pomyslné boxíky, které bych u partnera chtěla mít odfajfkované. Jakože je třeba feminista, aspoň trochu se vyhýbá masu, má rád umění, nepije a podobné vílí koniny. Šli jsme pak ven ještě jednou. A teď opravdu nevím, jestli to bylo tím, že se na mě Arathornův syn v mezičase prostě vysral, nebo jestli jsem z něj podvědomě cítila, že pro mě není vhodný - ale večer jsem pak došla na byt a řekla svému spolubydlícímu, že jsem fakt nakonec asi lesba nebo nevím. Ale že prostě i když ten člověk je hrozně příjemný, tak já měla asi reálně větší chemii se svačinou po přednášce. Že k Aragornovi necítím vůbec nic, ani to, že bychom měli být kamarádi. Taky si teď úplně nevzpomenu, co mi na to spolubydla tehdy řekl, nebo spíš, jak to přesně formuloval - ale bylo to něco na způsob, že v momentu, kdy to bude ten správný člověk, který má stejnou hloubku jako já, tak bude vlastně úplně jedno, jestli splňuje všechny odrážky nebo ne. Tak jsem mu poděkovala za uklidnění a šla jsem si dál hledět svého.
Nějakou dobu jsem teda existovala opět v mém šneččím domečku.
A pak jsem jednou v pátek dojela z Brna domů a šla navštívit kamaráda, u kterého se chlastalo. A byl tam ještě jeden kamarád, kterého jsem předtím nějakou dobu neviděla, interagovali jsme spolu jenom na akcích a mimo to nic. Ten kamarád se mě toho večera jakožto zvěromedika zeptal, jestli jsou koně fakt tak vadná zvířata, nebo ne. A ve mně něco snaplo. (Můžu mluvit o zvířatech? O mojí největší hyperfixaci? Kámo, já můžu mluvit o KONÍCH???!!!) Ta duha nad hlavou zhasla, najednou jsem se viděla v závoji u oltáře a pak u plotny s třema dětma, co mě tahají za zástěru. To je nadsázka, až tak delulu nejsem. Ale jo, stačilo mi, že si se mnou povídal, a něco hluboko ve mně se probudilo. A ano, je naprosto nádherný a celá jeho duše je nádherná a je vysoký a vtipný a chytrý a všechno okolo, ale mně si získal tímto.
Hned jak jsem v pondělí na bytě spatřila moji milovanou drahou kamarádku, tak jsem na ni vysypala ty hrozné noviny, které jsem nikomu jinému tehdy ani neřekla. Tak vyhuškaná jsem z toho byla.
I have a crush. On a MAN.
Zkušená kamarádka mě uklidnila, že je to určitě takový ten týdenní crushík, horn storm, řekněme, a že se to prostě přežene a že bude pokoj, ať nějakou dobu počkám. Že to bude lepší. Ne, nebylo, mé pocity jen zesílily a cloumalo to se mnou tak moc, že jsem myslela, že mi je zas patnáct. Protože takto se mnou ještě nikdo nezamával ani v těch patnácti. Takže kamarádka usoudila že jsem pěkně v pí*i že bych měla mého chábra zkusit sbalit, pokud tomu bude otevřený.
A pak začal poměrně komický příběh, kdy jsme se s R navzájem oťukávali a balili, ale ani jeden z nás neměl dojem, že by po něm ten druhý jel (nebo jako měl, ale žili jsme oba s pocitem, že to není moc pravděpodobné). Takže já jsem se ho ptala, co by byl třeba za kytku a jaký je jeho oblíbený dinosaurus ano jsem neurodivergentní jak jsi to poznal a on se mě ptal na moje oblíbené číslo a barvu a oba jsme to asi brali jako běžný druh rozhovoru co spolu lidi vedou. Reálně jsem si v nějakém bodě začínala říkat, že ok, tak z toho teda asi nic nebude, ale aspoň mám nového, fakt dobrého kamaráda.
Ne, má to happy end. V dubnu to dopadlo tak, že jsme se domluvili na venek, a ten venek byl na louce u lesa, a bylo to asi nejkrásnější rande, co jsem kdy zažila (ale měla jsem strašně debilní boty, takže mě pak skoro týden otravovaly puchýře). Dali jsme se dohromady ještě ten den a bylo to strašně pěkné a strašně přeslazené a strašně kytičkové a přesně takto jsme i zůstali a úspěšně zvyšujeme glykémii všem našim kamarádům. Vyprávění jsem pochopitelně musela osekat o všechno drama okolo a všechny osobní věcíky, které nepatří na internety, ale byla to docela jízda, bez uzdečky a bez třmenů na rezavé pološílené kobyle co není obsednutá a bojí se vlastního stínu a uši nosí zásadně přilepené k hlavě. Ale já jsem docela schopný jezdec, takže jsem v tomto stavu zajela těžkou drezurní úlohu. Jo, ta kobyla je arabský kůň. Nebo anglický plnokrevník nebo moravský teplokrevník nebo podobný psychopat. To samozřejmě vůbec není útok na majitele těchto majestátních zvířat, já jen nechápu proč si domů pořizovat sociopata, když vám už jeden nejspíš velí v práci, ale o tom budu mluvit jindy pokud mě za to mezitím neudupou desetiletí milovníci arabských koní.
Každopádně, tohle je příběh o tom, jak se ze mě oficiálně stal bisexuál/?pansexuál?
Jediné, co mě na tom mrzí, je že přijdu o hezké barvičky lesbické vlajky, to mě fakt bolí u srdíčka. Doufám, že někdo v následujícím desetiletí vymyslí zelenou bi vlajku.
