Úlovky z deníku 2 - Bouře

Tě péro, bambíno!

Jak jsem již slíbila, je zde pokračování mých úlovků z deníků, které si vedu. Tentokrát jsem čerpala stále z prvního deníku, od konce března 2022 až do půlky dubna 2022. Je to sice relativně krátký časový interval, nicméně se v něm stalo hodně. Rozchod, úleva, znovuobjevení libida (kvůli jehož nedostatku jsem se původně rozešla, mimo jiné důvody) a úžasný pocit svobody. Zpočátku to bude dost bitter, ale nelekejte se, ono se to zlepší <33

Hodnotím plemena koní část 1.

 Tady Bleska.

Budu hodnotit plemena koní. Je to moje oblíbená kratochvíle. Prosím všechny lidi, kterým třeba ještě nebylo deset a vezmou si to osobně, už jenom protože jejich milovaný školní koníček je třeba moravský teplokrevník - já miluju koně celým srdcem, tohle je nadsázka, každé zvíře je jedinečné a úžasné. Pokud teda není moravský teplokrevník. Berte to jen jako vtip <3 Každý koník si zaslouží spoustu lásky.

1. Anglický plnokrevník - 2/10

Tohle zvíře je naprostý psychopat. Reálně nesouhlasím s tím, aby se chovali dál, protože ti koně jsou jako na pervitinu, ale žádný nemají. Ty dva body jsou za to, že občas mají nějaké zajímavé genetické barevné variace (dominant white) a že je to taková živá formule.

2. Arab - 1/10

Zaprvé. Foukne na něj vítr a umře. Zadruhé, jeho rodiče jsou bratranci. Zatřetí, bojí se sám sebe. Začtvrté, je prostě na rovno ošklivý. Nevím, prostě mě netáhnou plnokrevníci. Jo, a taky má jiný počet bederních obratlů, než normální koně, což je další informace z anatomie kterou musím nosit v palici a to mě bytostně s*re.

3. Quarter horse - 1000/10

V mých očích naprosto dokonalý kůň, správně chonky, správně osvalený, pro mě většinou tak akorát vysoký. Quarteři mají hrozně moc tvarových a barevných variací, dalo by se z jejich hřbetu střílet z kulometu a stejně to budou mít úplně v paži. Reálně bych za takové zvíře prodala ledvinu. Možná ze mě taky mluví moje komplexy z toho, že mám malý zadek, tak si to chci kompenzovat koněm, který má v plemenném standartu velkou pr*el.

4. Shetland - 1/10

Čisté zlo. Víte, proč jsou tak dlouhověcí? Protože je Satan nechce zpátky.

5. American paint horse - 1000/10

Další perfektní kůň. Kůň mého srdce je paint horse. Miluju je. Strakáčci. S dobrou povahou. Pro jednoho každého z nich bych se zabila, klidně bych skočila do hluboké vody, a to mám fobii z vody a když jsme byli u moře, tak jsem doslova stála na místě u břehu a klepala se. 

6. Shagya arab - 0/10
Arab z aliexpressu. Ne, ani to, že je to bílý koníček mu nepomůže.

7. Akhal-teke - 10/10
Překvapuje mě samotnou, že to říkám, ale to plemeno je úžasné. Vypadají, že právě vylezli z Berghainu. Jako být Grimes, tak si takového koně strčím do klipu. Vrchol designu.

8. Morgan - 11/10
Abych taky pořád nebyla jen kritická. Morgani se mi líbili vždycky. Mám strašně ráda jejich barevné možnosti a stavbu těla, jsou elegantní ale pořád mají v sobě takovou zvláštní chonkovitost. A mají krásné hlavy. Klasicky si moc mimochodníky a podobně nejedu, ale morgani jsou fakt zajímaví. 

9. Moravský teplokrevník - 1/10

Bod za to, že je z Moravy. Dala bych i bod za to, že je to kůň, ale bohužel mě existence tohoto plemene ničí na tolik, že jim ho prostě neuznám. Ze Slovácka stejně není pokud vím, takže mě to netrápí.

10. Fríský kůň - 3/10

Jo, jsou pěkní a vypadají emo, ale jejich rodokmen opsal kruh, takže vyexpirují tak za týden. A protože I aM nOt LiKe OtHeR gIrLs I'm probably just autistic tak jsem nikdy moc nepochopila tu obsesi jimi. 

Plot twist

 Ola, tady opět Bleska.

Zde je slíbený plot twist z minulého článku. Jakoby veterina už nezpůsobila sama o sobě pořádný obrat, tak se k tomu připojilo ještě tohle. Předpokládám, že těch pár lidí, co čte tento článek, mě nějakým způsobem zná - nejspíš z mého blogískového působení když jsem měla dvanáct nebo tak. Nebo když jsem malovala koníčky na DeviantArt. No, každopádně většina mě má asi zafixovanou jako člověka, který miluje zvířata, což je stále pravda a nadále bude. A jako lesbu.

A tady je příběh o tom, jak vám Bleska zheteráčila.

V nějakém bodě mého života jsem si začala uvědomovat (family friendly verze je ta, že jsem nad tím meditovala, kdo mě zná víc, tak ví, že family friendly verze mého sebeobjevování se prostě neexistuje), že se mi možná líbí nějaká úzká množina mužů. Zpravidla teda elfové a Na'vi. Obecně mi došlo, že to, jak vnímám muže, je úplně odlišné od toho, jak vnímám ženy - co si budem, ženy jsou atraktivní snad vždy. Už jsem i slyšela jednoho gaye říct, že je mu líto, že není hetero. Takže tolik k tomu. U mužů ale to, že jsou nějak přitažliví, většinou vidím po tom, co na ně mám nějakou výraznou emoční vazbu, a předtím jsou mi volní. A i tak jsem se nikdy do žádného nezamilovala, jen jsem byla schopná usoudit "jo, můj kamarád je asi celkem pěkný, dneska mu to sluší". Ale tady jsem skončila. Protože aby mě člověk fakt pořádně přitahoval a abych si ho pustila blíž k tělu, na to ho musím milovat. Takže takový začarovaný kruh.

Jednou mě teda napadlo, to bylo někdy v zimě zhruba, že si na tinderu otevřu možnost swipování u mužů. Bylo to i z části proto, že se mnou pár typeček předtím zametlo podlahu takovým způsobem, že jsem si řekla, že to možná zkusím naopak a vylezu ze své ulity, že to třeba bude i lepší. Tldr; nebylo. Většina konverzací pohořela už ze začátku, protože já jsem emocionální křehká srnečka disney princezna lesní víla - lidi, co mi rovnou psali, jak by si mě odnesli do postele, mě tím od sebe nadobro odpudili. Párkrát jsem vedla i zajímavý rozhovor, ale stejně to nikam nevedlo, a většinou se z toho nakonec vyklubal nějaký red flag, přes který nejel vlak. Například, že dotyčnému vadilo, že mám mužské kamarády - těch mám spoustu celý život. Nikdy mezi námi k ničemu nedošlo, tak jako nikdy k ničemu nedošlo s mými ženskými kamarádkami. No, a pak jsem to teda nechala být s tím, že na to kašlu. Jeden z těch borců, se kterým jsem prohodila pár slov, mě však nějakou dobu uháněl. A protože vypadal jak Aragorn, tak jsem si řekla, že s ním nakonec teda půjdu na čaj.

Tady byl háček - to rande nebylo špatné. Došla jsem tam po cvikách z piteven, v den, kdy jsem měla na sedm, takže jsem vstávala 5:30 a opravdu jsem neměla čas ani dýchat, natož se nějak upravit a namalovat. Ale Aragorn byl ze mě nadšený? Docela pěkně jsme si povídali. Splňoval všechny ty pomyslné boxíky, které bych u partnera chtěla mít odfajfkované. Jakože je třeba feminista, aspoň trochu se vyhýbá masu, má rád umění, nepije a podobné vílí koniny. Šli jsme pak ven ještě jednou. A teď opravdu nevím, jestli to bylo tím, že se na mě Arathornův syn v mezičase prostě vysral, nebo jestli jsem z něj podvědomě cítila, že pro mě není vhodný - ale večer jsem pak došla na byt a řekla svému spolubydlícímu, že jsem fakt nakonec asi lesba nebo nevím. Ale že prostě i když ten člověk je hrozně příjemný, tak já měla asi reálně větší chemii se svačinou po přednášce. Že k Aragornovi necítím vůbec nic, ani to, že bychom měli být kamarádi. Taky si teď úplně nevzpomenu, co mi na to spolubydla tehdy řekl, nebo spíš, jak to přesně formuloval - ale bylo to něco na způsob, že v momentu, kdy to bude ten správný člověk, který má stejnou hloubku jako já, tak bude vlastně úplně jedno, jestli splňuje všechny odrážky nebo ne. Tak jsem mu poděkovala za uklidnění a šla jsem si dál hledět svého.

Nějakou dobu jsem teda existovala opět v mém šneččím domečku.

A pak jsem jednou v pátek dojela z Brna domů a šla navštívit kamaráda, u kterého se chlastalo. A byl tam ještě jeden kamarád, kterého jsem předtím nějakou dobu neviděla, interagovali jsme spolu jenom na akcích a mimo to nic. Ten kamarád se mě toho večera jakožto zvěromedika zeptal, jestli jsou koně fakt tak vadná zvířata, nebo ne. A ve mně něco snaplo. (Můžu mluvit o zvířatech? O mojí největší hyperfixaci? Kámo, já můžu mluvit o KONÍCH???!!!) Ta duha nad hlavou zhasla, najednou jsem se viděla v závoji u oltáře a pak u plotny s třema dětma, co mě tahají za zástěru. To je nadsázka, až tak delulu nejsem. Ale jo, stačilo mi, že si se mnou povídal, a něco hluboko ve mně se probudilo. A ano, je naprosto nádherný a celá jeho duše je nádherná a je vysoký a vtipný a chytrý a všechno okolo, ale mně si získal tímto.

Hned jak jsem v pondělí na bytě spatřila moji milovanou drahou kamarádku, tak jsem na ni vysypala ty hrozné noviny, které jsem nikomu jinému tehdy ani neřekla. Tak vyhuškaná jsem z toho byla. 

I have a crush. On a MAN.

Zkušená kamarádka mě uklidnila, že je to určitě takový ten týdenní crushík, horn storm, řekněme, a že se to prostě přežene a že bude pokoj, ať nějakou dobu počkám. Že to bude lepší. Ne, nebylo, mé pocity jen zesílily a cloumalo to se mnou tak moc, že jsem myslela, že mi je zas patnáct. Protože takto se mnou ještě nikdo nezamával ani v těch patnácti. Takže kamarádka usoudila že jsem pěkně v pí*i že bych měla mého chábra zkusit sbalit, pokud tomu bude otevřený. 

A pak začal poměrně komický příběh, kdy jsme se s R navzájem oťukávali a balili, ale ani jeden z nás neměl dojem, že by po něm ten druhý jel (nebo jako měl, ale žili jsme oba s pocitem, že to není moc pravděpodobné). Takže já jsem se ho ptala, co by byl třeba za kytku a jaký je jeho oblíbený dinosaurus ano jsem neurodivergentní jak jsi to poznal a on se mě ptal na moje oblíbené číslo a barvu a oba jsme to asi brali jako běžný druh rozhovoru co spolu lidi vedou. Reálně jsem si v nějakém bodě začínala říkat, že ok, tak z toho teda asi nic nebude, ale aspoň mám nového, fakt dobrého kamaráda. 

Ne, má to happy end. V dubnu to dopadlo tak, že jsme se domluvili na venek, a ten venek byl na louce u lesa, a bylo to asi nejkrásnější rande, co jsem kdy zažila (ale měla jsem strašně debilní boty, takže mě pak skoro týden otravovaly puchýře). Dali jsme se dohromady ještě ten den a bylo to strašně pěkné a strašně přeslazené a strašně kytičkové a přesně takto jsme i zůstali a úspěšně zvyšujeme glykémii všem našim kamarádům. Vyprávění jsem pochopitelně musela osekat o všechno drama okolo a všechny osobní věcíky, které nepatří na internety, ale byla to docela jízda, bez uzdečky a bez třmenů na rezavé pološílené kobyle co není obsednutá a bojí se vlastního stínu a uši nosí zásadně přilepené k hlavě. Ale já jsem docela schopný jezdec, takže jsem v tomto stavu zajela těžkou drezurní úlohu. Jo, ta kobyla je arabský kůň. Nebo anglický plnokrevník nebo moravský teplokrevník nebo podobný psychopat. To samozřejmě vůbec není útok na majitele těchto majestátních zvířat, já jen nechápu proč si domů pořizovat sociopata, když vám už jeden nejspíš velí v práci, ale o tom budu mluvit jindy pokud mě za to mezitím neudupou desetiletí milovníci arabských koní.

Každopádně, tohle je příběh o tom, jak se ze mě oficiálně stal bisexuál/?pansexuál? 

Jediné, co mě na tom mrzí, je že přijdu o hezké barvičky lesbické vlajky, to mě fakt bolí u srdíčka. Doufám, že někdo v následujícím desetiletí vymyslí zelenou bi vlajku.

Jsem z 1/6 veterinář!

Dobré dopoledne přeji,

po dlouhé době se ozývá Bleska, která má tolik převratných life updatů (postupně je v jiných článcích vysypu), že sa z teho všeci pos*rete. Takové plot twisty nejsou ani v tureckých telenovelách.

No nicméně, proč jsem se tak dlouho neozvala - byla jsem přijata na veterinu v Brně. Což znamená jeden velký rachot a bohužel to nejsou drumce.

Samozřejmě, nemůžu sem napsat všechny své dojmy a zážitky. Ale můžu se podělit aspoň o některé, a třeba na tento článek narazí nějaké další chuďátko, které si chce splnit životní sen a být veterinářem - takže bude o něco připravenější než já.

Ta škola je velmi náročná. A když říkám, že náročná, tak to myslím tak, že většinu času opravdu prosedíte na zadku nad knihami. Obzvláště nepříjemné je to ze začátku, kdy máte ještě předtím xy měsíců volno po maturitě a nejspíš ten mozek zatěžujete maximálně drogami, takže vůbec není připravený na to, že budete najednou každý den číst a vstřebávat nové informace o kravičce, koníčkovi, ovečce, prasátku, pejskovi a kočičce. 

Najednou před vás v anatomii předhodí scapulu a vy se na ní musíte naučit každou chujovinu, co z ní trčí. A co hůř, ani ze začátku nevíte, co se vlastně všechno z toho Najbrta máte učit, takže sedíte nad tisíc stránek dlouhou mega knihou a přepisujete si na papír i to, že lopatka je skloněná pod nějakým úhlem. Tak jsem strávila první týden anatomie, pak mi došlo, že je to neefektivní a stejně si to nepamatuju. Takže naštěstí jsem postupně nějak zjistila, co všechno je potřeba vědět a co všechno je využitelné. Ale pořád je těch informací strašná tuna. Postupně se přidají svaly, i se svými odstupy a úpony. Fakt doporčuju si to kreslit, dívat se na videa, dívat se na svého psa nebo koně nebo činčilu nebo nevím. Mně hodně pomohlo si všechny vrstvy (kosti, svaly, cévy, nervy...) překreslit na průsvitné papíry, secvaknout je a vlastně mi to takto na sebe navazovalo a překrývalo se to. A protože mě vždycky bavilo kreslit si zvířátka do sešitů, hřálo mě u srdíčka aspoň to, že teď mě za to nikdo nezjebe jako na gymplu. Jo, a jen tak mimochodem, až se budou brát cévy a nervy a vy se podíváte na tu spoustu provázků a budete jakože "nah, to nemusím umět všechno" - jo, musíte. (Popravdě v mých silách opravdu nebylo si všechny ty informace pamatovat. Však jsem si taky u zkoušky vytáhla arterii iliacu internu a měla jsem z toho E s vykřičníkem) Co se týče mozku a s tím spojených strašáků - já osobně jim věnovala spoustu času. Jeden víkend jsem prostě strávila nad nervovou soustavou a upřímně, strašně mi to pomohlo. Tuhle kapitolu se asi z Najbrta tolik neučte - je to tam hodně roztahané, protože borec učebnici sice napsal krásně, ale je to reálně jak barokní literatura. Jakože občas dekódovat ty květnaté popisy toho, co vlastně dělá jedna arterie, to mi dalo zabrat. König je v tomto ohledu zpracovatelnější. Silně doporučuji se to učit průběžně, ze cvika na cviko, je to bolest, ale ušetří vám to slzičky o zkouškovém, protože 1200 stran nových informací za pár týdnů fakt nezandáte ani kdybyste v kuse frčeli na Adderalu. To leda tak uvidíte shadow figures potom, ale místo lidských siluet to budou kočičky.

Histologie - tu jsem dělala nadvakrát, protože jsem jela na Darkshire a fakt se mi nechtělo učit histolu na festivale. Takže jsem si ji dala tak týden po anatomii s tím, že růžové kolečka na růžovém pozadí se už nějak našrotím - a jo, praktickou jsem fakt uměla pěkně, ale teoretickou část jsem musela opakovat. Naštěstí ji mám, dodělávala jsem si ji teď a docela dobré. A aaspoň to mám všechno pořádně uchycené v hlavě. Možná, nevím, uvidíme. Tady jsem se učila spíš jen na průběžné testy, neměla jsem moc kapacitu dělat histologii průběžně.

Protože - další věc, protokoly. Protokoly ze všeho, z biofyziky, z chemie, z biochemie, a tak dál, je toho hodně. Jo, a taky jsou protokoly z fyziologie. Fyziologie, jáj. Tam jsem se taky musela učit průběžně - na druhou stranu mi to pak zachránilo zadek před zápočtem, který zkosil docela dost lidí. Je teda pravda, že mi před ním celkem cvaklo a byla jsem schopná se nabouchat 300 stran textu za snad dva dny, na syrovo, bez kafe, bez čehokoliv. Občas mám dojem, že jsem psychopat. Ale abych fyziologii nekřivdila, mně celkem bavila, je logická, ty informace na sebe navazují, dají se odvodit, já jsem docela neurodivergentní jedinec a tímto mě zabavíte na dlouhé hodiny. 

Je toho strašně moc, co bych takto mohla vyprávět, ale asi se to ani nevleze do jednoho článku, protože kdo by to četl. Nebo možná udělám pokračování, nevím. Co se týče volného času - pokud máte dobrý time management, nějaký se určitě najde. Já stíhala docela v pohodě skoro každý den cvičit a jezdit jednou týdně na koni. Orienťák teda musel jít bokem a kreslení a psaní taky, ale upřímně jsem na to neměla energii ani kapacitu. Co už bylo horší - socializování se; opravdu jsem přes semestr kafíčkovala s někým tak pětkrát, hodně mi pomáhalo mít spolubydlící z gymplu, které už jsem znala. Protože popravdě, říjen pro mě byl asi nejhorší období v životě, které jsem probrečela - nesedla mi asi změna prostředí (Zlín - Brno je pro mě velký rozdíl a já fakt těžce nesu větší města a necítím se v nich ani dobře, ani doma), nesedlo mi najednou to obří množství učiva a diametrálně odlišný přístup vyučujících, než jaký je na střední škole. A taky jsem měla spoustu morálních dilemat ohledně veterinární medicíny, která jsem si sama v hlavě musela pořešit. No, a taky jsem skoro nikoho v Brně neznala a nebýt právě mých spolubydlících a pár kamarádů, co se v Brně tak nějak vyskytovali taky, tak bych to asi zabalila. Plus se teda do toho děly další stresující věci, ale ty už jsou asi osobnější. Ale to jsem odbočila trochu - co se týče té socializace, taky jsem úplně přes týden nechodila na pivo ani nekalila. Ne, protože bych na to neměla čas. On by se našel, holt bych třeba jednou nešla běhat nebo bych šla spát později. Ale mám kamarády ve Zlíně. A muže ve Zlíně. Takže jsem chtěla kalit s nimi, a pokud teda mám o víkendu trajdat, tak se přes týden prostě musím učit co to jde.

Tohle je taky velký shoutout to my significant other - který přežil, že jsem se vedle něj x hodin v tichosti učila nebo jsem se u nich doma vždy zjevila, až když jsem si za den sjela deset otázek. A který taky přežil, že jsme se přes semestr vždy viděli jen o tom víkendu (už jen protože jsem nafasovala nevyhovující rozvrh a tím pádem školu i v pátek), kdy jsem byla totálně vyflusnutá (a usunula u jeho oblíbeného filmu). A taky mě samozřejmě extrémně podporoval, když mě sžíral můj imposter syndrome, protože ten mám fakt kolosální a nedaří se mi s ním úplně něco dělat. Takže většinu času osciluju mezi "joo, jsem totální bomba raketa a budu nejlepší veterinář ve střední Evropě" a "ze mě bude řezník tak akorát". Takže ještě jednou, thank you to my man. A taky jsem hrozně vděčná mým kamarádům a rodině, kteří mi všemi možnými agresivními způsoby zvyšovali sebevědomí a věřili ve mě, když já v sebe ne, protože bez nich bych byla taky v háji. Třeba mi posílali fotky koťátek a byli jakože "děláš to pro ně, oni tě potřebujou" - efekt to mělo. Taky asi pomohlo že jsem se docela dost modlila k Artemis a Apollovi. Jo, a Furčin Albert mi taky píchl, shoutout to Albert. 

Ještě jedna věc, než tohle veledílo zakončím, v případě, že se tohle dostalo k nějakému vyhuškanému studentovi, co právě sere kostky z anatomie - dá se to zvládnout. Asi to bude nepříjemné, v dost případech, ale zvládla jsem to i já - mám neléčené ADHD (tak na 99%, jen ještě nemám papír od toho) a stresuje mě tuna věcí, které nemůžu nijak ovlivnit - a přežila jsem to a zajebala všechny zkoušky v závěru. Najděte si dobrý support systém a nějaký čas na sebe. Ať vám z toho nepřecvakne, protože budete daleko užitečnější veterinář, co prolezl s Ečkama, než veterinář, kterému z toho přecvaklo. 

Hodně štěstí <3

Úlovky z deníku 1 - Před bouří

Tě péro, bambíno!

V dnešním článku jsem se rozhodla vám vypsat některé úlovky z mých dvou deníků, které si vedu od léta 2021 až dodnes. Některé budou oof, jiné zase chichi, další mohou navodit "bruh momenty". Sem tam vložím i menší glosu označenou žlutou barvou textu.

Protože jsem nakonec objevila takových úlovků docela dost, rozhodla jsem se je rozdělit do více článků. Úlovky v tomto článku pochází z období mezi červencem 2021 a polovinou března 2022, tedy dokud jsem ještě chodila s Davidem. O samotném rozchodu je potom celkem dlouhá kapitola, proto si ji necháme na někdy jindy. Teď zpátky do před-rozchodové éry!

Začneme zvostra, brouku!